13. 6. 2016

Už delší dobu se nemohu zbavit dojmu, že náš veřejný život a nálada ve společnosti nabírají jakýsi zpětný chod. Nemalá část politiků a občanů jakoby se rozhodla, že se namísto snahy o napravování a neutralizaci nedostatků stávajícího politického systému pokusí tento systém přeměnit na jiný: takový, který by více vyhovoval vyznavačů režimů „silné ruky" a jednoduchých řešení – a díky tomu také oligarchům, členům někdejší komunistické strany, různým blouznivcům a lidem posedlým touhou po pomstě na těch šťastnějších nebo úspěšnějších (není to vždy totéž). Pokus omezit nebo rovnou rozložit demokracii přitom dnes probíhá často plíživě, bez zbytečného rámusu, opatrně a někdy skoro až nezřetelně. Ti, kteří si u nás demokracii nepřejí totiž chytře spoléhají především na naivitu, nezájem a neinformovanost většiny občanů. Doufají, že plíživé oktrojování demokracie projde víceméně bez povšimnutí - a nebo dokonce za nadšeného potlesku těch, kteří vidí v návratu k praktikám minulého režimu, kdy stát a strana určovali téměř vše. Jinými slovy, vidí v likvidaci nebo omezení demokracie (jak s odkazem na Benešovo poválečné prezidentování správně připomíná prezident Zeman a nesprávně tomu tleská, jde o tzv. řízenou demokracii) nejlepší řešení vnášející řád do světa, kterému nerozumí a často ani nechtějí rozumět.

Nebylo by to poprvé, kdy se mohou občanům, politikům a velkopodnikatelům zdát despotické, totalitní nebo polototalitní režimy nacházející se pod jejich kontrolou „sexy". O tom, že jsou tyto režimy výhodné především (respektive jedině) pro velmi úzkou vrstvu vyvolených, kteří je řídí a ovládají, nemůže být pochyb. Musíme si však položit otázku, jestli jsou tyto režimy „pevné ruky, silného státního vlivu a pořádku" výhodné také pro běžné občany. Minulost opakovaně prokázala, že státy tendující k totalitě více či méně omezují občana na jakéhosi moderního poddaného, jemuž sice s různou míru úspěchu zajišťují některé jeho základní potřeby a „klid na práci", ale naprosto nijak se neřídí jeho zájmy a neumožňují jeho skutečnou a plnohodnotnou realizaci. Státní kontrola, která mívá zpočátku i logické důvody, postupně spolu s tím, jak reprezentanti státu a politického systému začínají chápat, jak účinným nástrojem je a co všechno umožňuje, bují do podoby, kdy se bez vlivu státu neobejde téměř nic a nikdo. Společnost, místo aby kvetla mnohostí barev, začíná připomínat jednobarevný monolit, pod kterým je možné občas tušit nějaké barevné odstíny, které jsou však ve skutečnosti pro chod státu a život společnosti téměř bez vlivu. Stát se v podstatě změní v jakousi obří fabriku, která je založena výhradně na produktivitě a dosahování ekonomických ukazatelů, řízená technokraty moci i peněz, jak o to ostatně u nás usilovali v minulosti (navzdory krásným heslům o míru, svobodě, společného vlastnictví a šťastné práce) komunisté.

Je pochopitelné, že části naší populace, která nemá žádné výraznější ambice vyžadující nějakou míru svobody, která se nemíní „zbytečně" vyrušovat ze svého v podstatě málo vzrušivého všedního života a která ani nemá potřebu (nebo kapacitu) zabývat se světem kolem sebe to může docela dobře vyhovovat. Přinejmenším je nutné připustit, že tento normalizačně bezzubý přístup k veřejným tématům je velmi pohodlný - a že nic zřejmě mnohé dnešní Čechy nezajímá více než právě pohodlí. Je ale velkým paradoxem, že právě tito nejpasívnější a nejméně informovaní občané budou nakonec těmi, kteří ve skutečnosti rozhodnou o osudu naší demokracie – ať již svými hlasy nebo tím, že hlasovat nepůjdou. A že to zároveň budou oni, kdo nejvíce pocítí „nové pořádky", protože s velkou pravděpodobností stanou na spodku pomyslné společenské pyramidy – pohodlní, životem znavení a líní pěšáci sice mohou diktátorům a diktátůrkům velmi dobře posloužit, u moci je však neudrží. K tomu se lépe hodí lidé aktivnější, kteří své laxní spoluobčany rychle odkáží do pozice jakéhosi lepšího pracovního nástroje, sloužícího ke snadnému a nekomplikovanému generování zisků.

V posledních měsících jsme často konfrontováni s kroky politiků (včetně těch nejvlivnějších), které v podstatě směřují k negaci, zesměšnění a ponížení našich porevolučních let. Ba co hůř, „po slovech následují činy", abych parafrázoval větu použitou v jedné otřesné normalizační brožurce vydané nedlouho po roce 1968 KSČ: domnívám se, že čelíme otevřenému pokusu o nastolení jakéhosi hybridního politického režimu, který pravděpodobně bude v nějaké míře zachovávat některé demokratické principy a instituce, ve skutečnosti však bude sloužit jen k tomu, aby byla zajištěna co možná největší moc „vyvoleným", kteří budou tento systém ovládat. Stát pak již nebudou politicky řídit demokraticky volení politici ani „jejich" politické strany, ale (řečeno slovníkem románu Kmotr) „přátelé přátel" - majitelé firmy Česká republika, jinak též zaměstnavatelé občanů (o jejichž blaho, klid a spokojenost se firma už „nějak" postará). Bizarní volební heslo hnutí ANO o státě řízeném jako firma se přitom jistě ne náhodou stalo běžnou součástí rétoriky mnoha komunálních politiků pocházejících z podnikatelské sféry, kteří si pletou řízení obce s řízením firmy či firmičky. Mnohé napoví, že se tímto heslem např. v Horních Počernicích, místě, kde žiji, veřejně ohánějí i členové komunistické strany, dnes úspěšní podnikatelé...

Můžeme doufat, že občané přes všechny výhrady, které k současné podobě české demokracie mají, nakonec nebudou akceptovat ztrátu svých občanských svobod. Obávám se ale, že to nebude stačit. Jak ukazuje např. historie nástupu německých nacistů k moci, může být konec demokracie za jistých okolností pouze otázkou schopnosti jejích nepřátel aktivizovat nespokojené občany a obratným politickým manévrováním získat politické spojence. Další vývoj směrem k totalitě pak může být pouze otázkou jednoho hlasování ve Sněmovně.

Nebojím se, že u nás bude znovu nastolena totalita v podobě, jakou jsme znali v minulosti. Doba přece jenom pokročila. Půjde spíše o režim podobný ruskému nebo čínskému modelu, kde se o vliv na veškeré veřejné dění dělí státní instituce s oligarchy téměř bez ohledu na mínění a zájmy občanů. Česká republika má dokonce „naději" tento model dotáhnout k opravdové dokonalosti, protože může celý stát po demokratických volbách získat pod svůj vliv oligarcha a státní instituce se tak s oligarchou šťastně propojí v jedněch rukou. Nepochybuji, že i mezi státními úředníky je řada těch, kterým by role poskoka nejmocnějšího a nejosvícenějšího velkopodnikatele, zlými oponenty smýkaného beránka snímajícího veškeré hříchy světa, plně vyhovovala. Tradiční české blouznění o „třetích cestách" a originalitě za každou cenu, byť by třeba celá Evropa mířila jinam, tak nabývá tragikomické podoby ...

Myslím si ale zároveň, že bod, ze kterého „není návratu" u nás zatím překročen nebyl - a že zatím nebyl překročen ani v sousedních zemích, přestože se mu někdy přiblížily nebezpečně blízko. Je ale podle všeho opravdu nejvyšší čas se vzchopit k účinné obraně demokratických principů – k politickému boji, o jehož výsledku se bude rozhodovat také (a možná především) na naší, komunální, úrovni. Je k tomu podle mého soudu nezbytné najít a realizovat funkční model, jak komunikovat s veřejností a přitom nesklouznout k populismu (kam je nutné zařadit také nadužívání „přímé demokracie" ve věcech, o kterých lze rozumněji a koncepčněji rozhodnout bez přímého dotazování veřejnosti vyhlašovaného na kdejaké podružné téma). Zdá se, že hledaný komunikační model naší strany by se měl důsledně opírat o poctivou snahu vysvětlovat občanům záměry, diskutovat s nimi, brát jejich názory vážně a snažit se jim vyjít vstříc všude, kde je to možné – a přitom pečlivě rozlišovat situace, kdy jde o demokratickou, třebaže někdy názorově vyhrocenou diskuzi a kdy již o snahu prosadit nějaké řešení nátlakem a silou, tedy zastupitelskou demokracii atakovat a znehodnotit...

Neopakujme chyby našich předků, kteří svou pasivitou dopustili mj. únor 1948 a namísto osudu neutrálního Rakouska, který byl podle relativně nedávno odtajněných dokumentů Stalinem původně pro poválečné Československo zamýšlen, jsme se s mlčením a tichým souhlasem neprozíravé, ustrašené a naivní většiny (která navzdory pozdějšímu tvrzení komunistických „historiků" nebyla komunistická, byla však víceméně ochotná vládu komunistů akceptovat) vydali cestou sovětského lokaje. Spolupracujme na obraně demokracie se všemi, kdo jsou nebo mohou být podobného názoru jako my. Rozhodně to nebude jednoduché, ale jak prý řekl Gándhí „nejdřív tě budou ignorovat. Pak se ti budou smát. Pak proti tobě budou bojovat. Potom zvítězíš."

Ladislav Stýblo, člen TOP 09 Horní Počernice

Štítky
Osobnosti: Ladislav Stýblo
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme